14. 11. 2025 | Barbucha Stardust
Červený trpaslík byl v době svého pátého vysílání nejdéle vysílaným sitcomem na stanici BBC 2. Seriál se stal pravděpodobně nejúspěšnějším pořadem tohoto kanálu, přičemž poslední sérii sledovalo 4,8 milionu diváků.
Dvojice Rob Grant a Doug Naylor, tvůrci a scenáristé seriálu, v roce 1990 založili společnost Grant and Naylor Productions. Od té doby se stali výkonnými producenty pořadu. Kromě práce na Trpaslíkovi měla společnost smlouvu o vývoji komediálních pořadů s držitelem franšízy Carlton Television a současně v té době jednali o nových projektech s dalšími komediálními scenáristy na rok 1992.
Od psychologie k sitcomu
Cesta Granta a Naylora k tomuto úspěchu je fascinující. Oba se narodili a vyrůstali v Manchesteru a jsou přáteli od svých devíti let. Společně studovali psychologii na Liverpoolské univerzitě, ale byli z ní vyloučeni po druhém ročníku. Důvodem bylo, že se věnovali psaní svého prvního sitcomu místo studia.
Jejich první scénář byl sice BBC zamítnut, ale povzbudivý komentář, že „dialogy plynuly docela hladce“, je přesvědčil, že psaní je pro ně tou správnou kariérní volbou. Následovala práce pro Radio Manchester a první televizní zkušenost na seriálu A Kick Up The Eighties. Odtud se přes pořady Three of a Kind a Carrott’s Lib dostali až do Spitting Image jako scenáristé a hlavní autoři.
Tři roky čekání na start ⏳
Po úspěchu první série vytvořila dvojice pilotní díl pro Červeného trpaslíka, ale trvalo dlouhé tři roky, než se ho producentům Paulu Jacksonovi a Johnu Lloydovi podařilo dostat na obrazovky prostřednictvím BBC North West.
Rob Grant proto dává radu začínajícím scenáristům, aby „byli připraveni čekat dlouho“ a zdůrazňuje: „Pokračujte v psaní a dobrá práce se časem dostaví“.
Scenáristé jako producenti: Když chcete být slyšet
I přes narůstající úspěch se dvojice musela potýkat s problémem, že „v mnoha televizních produkcích se scénáristům příliš nenaslouchalo“.
Tato situace byla však rychle napravena, jakmile se stali producenty seriálu. Producenty třetí série se stali především proto, že technické požadavky na pořad začaly být skutečně „tak obrovské“. Grant potvrdil, že jakmile se stali producenty, „lidé nás skutečně poslouchali“.
Grant zdůraznil výhody dlouholetého partnerského psaní: „spolupráce s někým jiným znamená, že se musíte naučit potlačit své ego“. Vzhledem k tomu, že se znají od devíti let, jsou schopni být „docela objektivní a kritičtí“ k tomu, co napsali. Do budoucna nicméně naznačil, že by „pravděpodobně [rádi] spolupracovali i s jinými lidmi“.
Pohled na americký styl psaní
Pátá série Červeného trpaslíka byla v Anglii k vidění v lednu a únoru 1992, přičemž její vysílání bylo v USA naplánováno na stejný rok. V té sobě době také probíhala jednání o koupi formátu velkou americkou společností. Grant a Naylor by se na americké produkci podíleli, aby „zabránili tomu, že Amerika seriál změní k nepoznání“. Grant přiznal, že dlouho čekali, než našli lidi, kterým by natolik důvěřovali, aby převzali psaní americké verze.
Jak to s Americkým pokusem o Červeného trpaslíka dopadlo, si můžete přečíst v našem článku – Red Dwarf USA – když se Trpaslík pokusil dobýt Ameriku
Grant nicméně zůstával skeptický k americkému stylu produkce komedií, který využívá skupiny scenáristů. Věří, že tento systém „by v této zemi [Británii] nemohl fungovat“, jelikož by vyžadoval „obrovskou sílu průměrných scenáristů“, kterou podle něj Británie nemá. Dále dodal, že „požadavky kladené na scénáristy jsou větší a když lidé říkají, že by chtěli tento systém zavést i tady, nemyslím si, že opravdu vědí, jak funguje“.
Ačkoli britští scénáristé „stále nedostávají to, co si zaslouží“ (Američané mají vyšší platy a další výhody), talent Granta a Naylora pravděpodobně nezmizí na americkém trhu. Grant sice připustil, že by tam mohl odjet a „dělat to třeba rok“, ale myslí si, že by ho to pak „přivedlo k šílenství“.
